Vzkaz v azbuce na americkém čipu: Trollení studené války

V dějinách technologií existují okamžiky, kdy se sterilní prostředí vývojových laboratoří srazí s tvrdou realitou studené války. Jsou to chvíle, kdy se mikroskopické obvody stávají nástrojem geopolitiky a navždy mění pravidla hry v obou světech.

Píše se polovina 80. let. Svět je stále rozdělen Železnou oponou, i když se v základech sovětského impéria začínají objevovat první trhliny perestrojky. V Hudsonu ve státě Massachusetts, v superčistých prostorách laboratoří společnosti Digital Equipment Corporation (DEC), se skupina inženýrů sklání nad návrhem, který má změnit pravidla hry. Nejde jen o novou generaci mikroprocesoru; jde o zbraň v tiché válce, která se nevede kulkami, ale tranzistory.

Tento článek není pouhým převyprávěním jedné humorné anekdoty o vzkazu v azbuce vyleptaném na čipu. Jedná se spíše o rekonstrukci událostí, které vedly k jedné z nejsofistikovanějších operací průmyslové špionáže a kontrarozvědky 20. století. Je to příběh o tom, jak se architektura jednoho počítače stala tak strategicky klíčovou, že kvůli ní sovětská KGB a východoněmecká Stasi vybudovaly globální pašerácké sítě, a jak se američtí inženýři rozhodli, že se nenechají okrádat mlčky.

Vzkaz v lahvi z křemíkového moře

V centru tohoto příběhu stojí mikroprocesor CVAX. Malý čtvereček křemíku, na kterém inženýři z DEC zanechali vzkaz pro své nezvané hosty z Východu: „СВАКС… Когда вы заботите довольно воровать настоящий лучший“. Tato věta, gramaticky zmrzačená, ale významově jasná („CVAX… Když vám záleží dost na to, abyste ukradli to nejlepší“), se stala legendou. Ale aby se tento vzkaz mohl zrodit, musela mu předcházet léta technologické dominance DEC, zoufalství sovětského vojensko-průmyslového komplexu, zrada uvnitř KGB a hollywoodský zásah v hamburském přístavu, který dělilo od nezdaru pouhých sedm minut.

СВАКС… Когда вы заботите довольно воровать настоящий лучшийinDEC

Tento článek čerpá z odtajněných dokumentů CIA, dobových reportáží z časopisů Time, The Canberra Times a NY Times, technických specifikací sovětských klonů a svědectví přímých účastníků, jako byl inženýr Bob Supnik či kurátor Frank Dittmann z Deutsches Museum. Ponoříme se do světa, kde „technobandité“ jako Richard Müller vydělávali miliony dolarů pašováním embargovaného hardware, a kde se sovětské navigační satelity dodnes spoléhají na architekturu ukradenou před čtyřiceti lety.