Pamatujete si doby, kdy zakouřené hospody čtvrté cenové byly místem setkávání, zábavy, ale i tajných nadějí? Blikající světla a zvuky mincí padajících do kovových zásobníků výherních automatů byly jako zpěv sirén pro ty, kteří věřili, že právě oni budou ti šťastní, kdo porazí systém a odejdou bohatší, než kdy přišli.
Článek o jednom programu pro systém MS-DOS, který si pisatel velmi přál zveřejnit na těchto stránkách zde nenajdete. Jen můj tématický úvodník (a níže sarkastický příběh, který jsem pro toto téma vytvořil).
Takhle ne
Nedávno mi emailem přišla žádost o publikaci článku na stránkách. Autor k ní přiložil nějaké technické informace a jeho osobní příběh. V prvním emailu byla komunikace relativně korektní, i když styl psaní byl dosti neobvyklý, což mě nutilo číst obsah opakovaně, abych plně pochopil psaný kontext.
Přiznám se, že jsem k tomu neměl osobně velkou chuť, ale postupně se ve mě probudila určitá lítost a začal jsem uvažovat o tom, že bych mohl z poslaných informací vytvořit něco použitelného a přetvořit je do srozumitelné formy.
Odepsal jsem autorovi, ale pak se jednostranně přešlo na styl tykání, bez pozdravu a komunikace měla nádech, jako bychom se měli snad znát snad od školních let.
Z logických důvodů jsem se rozhodl článek na stránkách nezveřejnit. Z úvodu si možná dokážete odvodit, o čem měl být. Určité formě spolupráce se nebráním, ale nejsem typ, který toleruje přístup „hej, kdy to vydáš?“. Nejsem žádný „hej, počkej“. A nikdy nebudu.
Děkujeme, ale…
Takovým stylem rozhodně nemá začínat nějaká spolupráce a prosba o zveřejnění článku. Komunikace z mé strany tímto definitivně končí. Sedl jsem si tedy k počítači a odpověděl jsem v duchu, jakým se někdy setkáváme v odpovědích z HR oddělení.
děkuji Vám za Váš čas a úsilí, které jste věnoval psaním informací o svém životě a programu *********.
Po důkladném přezkoumání poskytnutých informací a pečlivém zvážení všech aspektů souvisejících s možnou publikací Vašeho článku, jsem se rozhodl, že jej na stránkách nezveřejním. Toto rozhodnutí měnit nehodlám a je založeno na několika faktorech.
Informace, které mi byly poskytnuty, spolu s celkovým tónem a stylem Vaší komunikace vůči mé osobě, neodpovídají standardům a hodnotám, které dokážu za sebe akceptovat.
Chápu, že toto může být zklamáním, ale věřím, že najdete vhodnou platformu pro Váš výtvor.
S pozdravem,
Martin Flashback
Neplánuji zde zveřejňovat podrobnosti naší komunikace. Chtěl jsem jen ukázat, s jakými situacemi se člověk může setkat. A že si nemusí nechat líbit vše, to je cesta do pekel
Příběh
Tak dobře, přejděme k imaginárnímu příběhu. Ten bude určitě o něco veselejší a doufejme, že i trochu pobaví…
V malé, zastrčené vesnici na severu Čech žije údržbář Franta se svou ženou Máňou. Franta je poctivý pracant, možná trochu jednodušší, ale svoji práci zvládá relativně dokonale.
Jednoho odpoledne, po náročném dni plném opravování věčně tekoucích kohoutků a vyměňování žárovek, které by si vesničané mohli vyměnit sami, kdyby se jim chtělo číst návody, se Franta rozhodne odměnit návštěvou oblíbené putyky. Tímto způsobem se odměňuje denně.
Uvnitř putyky je plno kouře, který se valí z cigaret, stejně jako lži o největších rybách, které nikdy nebyly chyceny, a o loveckých příbězích, ve kterých jsou zajíci rychlejší než internetové připojení v celé vesnici.
Žíznivý Franta si objednává první pivo a bezpečně se odnaviguje ke stolu štamgastů. Povídání s kumpány je standardně pestré, asi tak jako výběr ponožek ve vesnickém obchodě – od politiky, kterou nikdo nikdy nepochopil, po nejnovější drby, které jsou starší než hospoda samotná. Při tom všem důležitém povídání přemýšlí, čím by potěšil svoji Máňu.
U třetího piva dostává kulervoucí nápad. Zařídí Máňě a sobě luxusní dovolenou. V rohu místnosti je vidět blikající výherní automat. Dneska byla v práci záloha, takže na rozmnožování peněz je ideální čas. Jde si pro čtvrté pivo, na odvahu si kupuje dalšího panáka velkého rumu a nechává si rozměnit všechny peníze na drobné. Chvíli ještě posedí u stolu štamgastů, avšak po pár minutách rozhodně vstane a pronese legendární větu „Zařídím nám dovolenou, jakou vesnice ještě neviděla,“ s takovou dávkou odhodlání, že by jí mohl pohánět malou hydroelektrárnu.
Představa, že by mohl vyhrát dost peněz na dovolenou pro Máňu, ho naplňuje neskutečným vzrušením. Ignoruje varovné signály, které se mu jeho rozum snaží poslat přes alkoholovou mlhu. Rázným, ale mírně rozkymáceným krokem se vydává k automatu, který se v jeho představě proměňuje v hospodský bankomat.
Blikající světla výherního automatu slibují víc než jen prázdné sliby politiků před volbami. Franta přestává vnímat svět okolo. Jako moderní dobyvatel, který míří do neznámých vod s mapou pokladů v jedné ruce a rumem v druhé, vkládá svou první minci, která má více cestovní historie než celá vesnice, do automatu. A pak druhou. A třetí. S každou mincí, která zmizí v hladovém krku automatu, se jeho naděje na dovolenou pro Máňu zmenšuje. Ale jeho odhodlání, posílené dalšími pivy a panáky, zůstává neochvějné.
…když poslední mince mizí v automatu, Franta si uvědomuje, že během necelých dvou hodin prohrál skoro celou výplatu. Že jeho výplata právě odešla na dovolenou bez něj.
Jeho kroky domů jsou těžší než srdce vesnického donchuana po desátém neúspěšném pokusu o svádění. Máňa se za pár hodin vrátí z práce; je bez peněz a bez dovolené. V jeho opilé hlavě se rodí různé plány, od těch nejbláznivějších až po ty nejméně pravděpodobné.
Osvícený František, vždy plný nápadů, místo domů zamíří do své druhé garáže na konci vesnice. Musí odčinit, co způsobil, a získat zpět své prohrané peníze. Do nastávající tmy se ozve jeho odfrknutí a zamumlání „Jestli hory nepřijdou k Mohamedovi, Mohamed prodá svou motorku“.
Vstupuje do garáže, která slouží jako útočiště pro všechny jeho nástroje, staré věci a samozřejmě také pro jeho motorku, nyní hlavní objekt jeho zájmu. Garáž je temná, jen slabé světlo z venkovní lampy prosvítá skrz špinavá okna, vrhá stíny na vše, co se uvnitř nachází. Bohužel, uvnitř nesvítí žárovka, i tak se František pohybuje uvnitř garáže jako můra okolo žárovky – chaoticky a zběsile.
Po několika nekonečně se zdajících minutách narazí na studený kov – je to ona, jeho motorka, skrytá pod starou plachtou a vrstvami prachu, které svědčí o tom, jak dlouho už stojí nepoužívaná. S úlevou a zároveň novou vlnou odhodlání ji odkrývá. Motorka se ve slabém světle leskne jako symbol naděje, i když trochu poznamenaný časem a zanedbáním.
Cesta do hospody se zdá být delší, než kdy bývala. Motorka vzdoruje každému pokusu o snadné manévrování, jako by tušila svůj blížící se osud. I sám František má velké problémy s udržením rovnováhy. V nastávajícím šeru jeho obrys s motocyklem připomíná neohrabané slůně na výletě po návštěvě makového pole…
