The Hong Kong Massacre – Tanec s olovem v neonovým dešti

Sedím v zaplivaným koutě svýho bytu, v hubě žmoulám zbytek levnýho cigára a v uších mi pořád zní ten zkurvenej pískot po poslední explozi. Moje ruce se klepou, ale není to strachem. Je to absťák. Absťák po adrenalinu.

Vítejte v mým světě. Vítejte v The Hong Kong Massacre na Nintendo Switch. Jestli hledáte hluboký filozofický debaty o smyslu života, jděte doprdele. Tady jde o to, kdo dřív zmáčkne spoušť.

Pojďme si vyjasnit jednu věc hned na začátku. Pokud ti vadí pohled na červenou barvu nebo pokud se ti dělá špatně, když vidíš, jak se lidský tělo mění v hromadu nekvalitního tataráku, tak tuhle hru radši ani nezapínej. The Hong Kong Massacre má nálepku PEGI 18 z víc než dobrýho důvodu.

Tady se nehraje na žádný „jako“. Když někoho trefíš brokovnicí z metru, tak se prostě nerozplyne v obláčku prachu jako v nějaký pitomý fantasy hře. Tady uvidíš, jak ho ta síla nárazu doslova vytrhne z bot. Uvidíš krev, co stříká na zdi v geometrických obrazcích, za který by se nemuseli stydět ani moderní umělci v galeriích. Je to brutální, je to hnusný a je to naprosto upřímný.

Hongkong hoří. A já jsem ten, kdo přinesl sirky.

ŠKOLA BOLESTI

Jeden rychlej pohled na The Hong Kong Massacre a odpustil bych vám, kdybyste si mysleli, že Hotline Miami dostalo novej kabát. Na první dobrou jsou ty dvě hry nápadně podobný – stejný pohled z ptačí perspektivy (nebo spíš pohled boha, co se zrovna poblil na zem) a absurdně přehnaný násilí hned od startu.

Ale bacha, nenechte se zmást. The Hong Kong Massacre je úplně jiný zvíře. Zatímco Hotline je o zběsilým tempu a halucinacích, tohle je pomalejší, metodičtější přístup ke krvavý lázni. Je to chladnokrevná poprava, ne feťáckej rauš. A musím smutně přiznat – není to tak dobrý jako jeho přímá inspirace, ale má to svý momenty, kdy se cítíte jako král světa.

Není to Hotline Miami, je to jeho zlej brácha.

Další srovnání padá na Maxe Paynea. Ten bullet-time je tam jasnej. Ale zatímco Max u toho pořád kňourá o svý mrtvý rodině a metaforicky popisuje každou louži, já radši držím hubu a mačkám spoušť. Moje postava nepotřebuje litovat samu sebe. Moje postava potřebuje víc nábojů.

Hra na vás nic nezkouší. Hodí vás do kotle a řekne: „Tady máš kvér, tamhle jsou parchanti, co ti dluží život, tak se ukaž.“ Perspektiva shora je neúprosná. Vidíte všechno – každej kout, každý dveře, za kterejma čeká smrt. A věřte mi, ta smrt si pro vás přijde často. Stačí jedna jediná kulka. Jedno zaváhání. Jeden blbej odraz od stěny a končíte v louži vlastní krve. Ale ten pocit, když proskočíte oknem, čas se zpomalí a vy ve vzduchu stihnete poslat tři olověný pozdravy do hrudníků těch sráčů v oblecích? To je čistý porno.

OBTÍŽNOST

Většina her tě dneska vodí za ručičku. „Tady máš lékárničku, tady máš automatický ukládání, tady máš štít, co tě zachrání, když seš levej.“ Zapomeň na to. The Hong Kong Massacre je jako učitel, co tě bije pravítkem přes prsty pokaždý, když uděláš chybu. Jenže to pravítko je nabitá devítka a ty prsty ti to ustřelí u samý prdele.

Ta hra má v sobě takovou tu zkurvenou vlastnost, který se říká „jenom jeden další pokus“. Chcípneš. Zmáčkneš tlačítko. Seš zpátky na startu. Chcípneš znovu. Zmáčkneš ho rychleji. Tvoje svalová paměť začíná pracovat dřív než tvůj mozek. Už nepřemýšlíš, že tamhle vlevo je vrahoun s brokovnicí. Ty už víš, že tam je, a tvůj prst už posílá kulku směrem k jeho hrudníku dřív, než se on vůbec stihne nadechnout.

Je to o naprostým soustředění. Když hraješ tuhle věc na Switchi, doporučuju sluchátka. Pořádný pecky, co ti odříznou ten okolní svět plnej otravných lidí. Musíš slyšet ten déšť, ten dunivý tep hudby a ten suchý zvuk dopadajících nábojnic. V ten moment seš v transu. Seš stroj. Seš smrt v koženým kabátě.

„Hele, vypadáš unaveně,“ řekl jsem tomu sráčovi, než jsem mu brokovnicí ustřelil půlku hlavy. „Tady máš trochu olova na spaní.“

Hra graduje. Každá nová kapitola přináší víc sráčů, víc kulek a míň prostoru na chyby. Koncový levely jsou čistý masomlejn. Je to test tvý vytrvalosti. Budeš mít momenty, kdy budeš chtít ten Switch rozkousat. Kdy si řekneš, že je to nefér. A stejně to budeš zkoušet stále dokola a znovu a znovu. Bude to návykovější než čínskej pervitin.

ZBRANĚ

Zapomeňte na rozvinutý dialogy. V týhle hře jsou jediný komunikační prostředky kalibru 9mm a výš. Ve hře máte na výběr ze čtyř kousků, a každej z nich má svou vlastní osobnost. Je to jako vybírat si holku na rande, akorát tyhle vás nebudou srát kecama o citech.

Máte tu pistoli, spolehlivou jako stará kurva. Má nejmíň nábojů, ale je to chirurgickej nástroj. Máte tu samopal (SMG), plivač ohně pro momenty, kdy potřebujete udělat v místnosti průvan. Máte brokovnici, která sice maluje zdi na červeno, a její dlouhá rozpálená hlaveň je jak nohy nadržený dvacítky. Problém je, že tahle holka nemá velkou výdrž. Po pár výstřelech budete hledat novou zbraň.

A pak je tu ona. Útočná puška.

Zapomeňte na ostatní hračky. Tohle je nástroj profesionála. Útočná puška je pro ty, co si rádi drží odstup, ale chtějí absolutní dominanci. Je přesná, smrtící a nekompromisní. S touhle kráskou v ruce se měníte v boha smrti na dálku.

Bohužel, a to mě fakt sere, tu nejsou žádný zbraně na blízko. Nemůžete vzít trubku a někoho s ní umlátit, nemůžete vzít nůž. Je to čistě o střelným prachu. Když vám dojdou náboje, můžete sebrat kvér po padlým nepříteli, ale na baseballovou pálku zapomeňte.

Pro hru si vyberu jako nejlepší zbraň právě tuhle krásku. Ostatní zbraně jsou fajn hračky pro děcka, ale útočná puška? To je nástroj profesionála. Je to prodloužená ruka božího hněvu. S ní se cítím neporazitelnej.

Nejlepší moment? Představte si to. Jdete chodbou. Na konci chodby, u velkého okna, stojí nějakej zmrd v drahým saku. Myslí si, že je v bezpečí. Zvednu pušku. Zpomalím čas. Vystřelím. Sklo se roztříští na milion krystalů a ta dávka ho trefí přímo do hrudníku. Síla nárazu ho zvedne, prohodí ho oknem u kterého stál ven a vy jen sledujete, jak letí dolů. Dopadne na ulici o pět pater níž a jeho mozek se rozprskne po asfaltu tak, že to vypadá jako špatně zamíchaný bramborový salát.

BALET SMRTI: ZPOMALIT, USKOČIT, PŘEŽÍT

Samotná hratelnost působí – aspoň ze začátku – hodně povědomě. Ovládáte to jako klasickou twin-stick střílečku. Ale hlavní tahák je tu jinde: schopnost zpomalit čas a uhýbat střelám pomocí tlačítek.

Zkoušet projít levely bez zpomalení času je skoro (určitě) sebevražda. Nepřátelé mají smysly jako dravci a mušku přesnou jako laser. Je skoro nemožné se k nim připlížit, aniž by vás zmerčili. Ale když zkombinujete zpomalení s úskokem, obtížnost se stane stravitelnější. Vypadá to kurevsky dobře; je to jako vaše vlastní miniaturní verze Matrixu.

Uhýbání funguje většinou dobře, ale je tu háček. Je to pořád neuvěřitelně těžká hra. Pokud se dostanete do situace, kdy na vás pálí dva nebo tři sráči najednou, je velká šance, že uskočíte přímo do dráhy jiný kulky. Pokud se nestihnete vrhnout za zeď nebo kus nábytku, máte jistotu, že mozek opustí vaší hlavu.

HVĚZDICOVÁ EKONOMIKA 

V tomhle městě nic není zadarmo. Všechno ve hře stojí hvězdičky. Ty dostáváte za splnění specifických úkolů v každým levelu. Musíte to stihnout v časovým limitu (pro ty, co mají v zadku vrtuli) nebo dosáhnout 100% přesnosti (pro chirurgy).

Tyhle hvězdy pak sypete do vylepšení zbraní. Zvyšujete velikost zásobníku, kadenci a další statistiky. Zbraně jsou pak silný a responzivní. Když vylepšíte útočnou pušku na maximum, je to jako držet v ruce bouři.

VIZUÁL: DEŠTIVÁ NUDA A NEBO UMĚNÍ?

Budu k tobě upřímnej. Switch není nejvýkonnější mašina na trhu. Když to porovnáš s PC verzí, uvidíš, že pár efektů muselo jít stranou, aby se to na tom malým handheldu vůbec hýbalo. Stíny jsou občas trochu zubatý a když odpálíš tři granáty v místnosti plný nepřátel, grafika si trochu odfrkne.

Ale víš co? Je mi to úplně u prdele. Ta plynulost, se kterou se postava hýbe, a ta odezva na ovládání, to je to, co se počítá. V týhle hře jde o milisekundy. A vývojáři to na Switchi vyladili tak, že i když je to „jen“ 30 nebo občas víc FPS, pořád máš pocit, že seš v tom.

Baterka dostává zabrat. Ta hra žere energii jako levný pivo po šichtě. Po dvou hodinách intenzivního masakru ti Switch začne hlásit, že má dost. Ale ty dvě hodiny? To je jízda, na kterou jen tak nezapomeneš. Je to koncentrovaný násilí v tvých dlaních.

Z uměleckého hlediska je to ale trochu dvousečný meč. Prostředí – deštěm smáčený střechy a zchátralý bytový bloky – jsou na první pohled atmosférický. Ale po chvíli si všimnete, že postavy a prostředí jsou trochu „stejný“. Splývají z jednoho levelu do druhého s minimální variací.

Je to škoda, protože Hongkong je vizuálně úchvatný město, ale baráky v The Hong Kong Massacre by mohly být vytržený z doslova jakýhokoliv města na světě. Je to generická špína. Pěkná, ale generická.

PŘÍBĚH

Příběh je klasika. Zrada. Pomsta. Mrtvej parťák. Jsem bývalý polda, co se rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou, protože zákon je v tomhle městě jenom cár papíru, kterým si šéfové gangů utírají prdel. Vyprávění probíhá formou flashbacků během mýho výslechu. Sedím tam, zmlácenej, ale spokojenej, a vykládám jim, jak se to všechno stalo. Každej level je jedna vzpomínka na další hromadu mrtvol. Nečekejte žádný hluboký emoce. Moje postava je pragmatickej parchant. Vím, že nejsem hrdina. Jsem jenom ten, co zbyl na nohou, když se usadil prach.

VELKÁ ZVÍŘATA: PEKLO BEZ CHECKPOINTŮ

Na konci každýho dne (nebo kapitoly, jestli chceš) na tebe čeká „Velkej šéf“. Zapomeň na férový souboje. Tihle sráči se schovávají za neprůstřelný skla, jezdí v autech nebo krouží v helikoptérách, zatímco na tebe posílají vlny svejch poskoků.

Boss fighty v The Hong Kong Massacre jsou testem tvejch nervů a toho, jak moc máš ochočený analogový páčky na Switchi. Boss má health bar dlouhej jak tejden před výplatou a ty ho musíš pižlat po kouskách, zatímco se vyhýbáš dešti kulek ze všech stran.

„Ty si fakt myslíš, že tě tyhle tlustý skla zachrání?“ řval jsem na toho parchanta v kanclíku, zatímco jsem dělal kotoul přes hromadu mrtvol jeho ochranky. „Vsadím se o tvý levý oko, že dřív dojde sklo tobě než mně olovo.“

Tady přichází ke slovu ta pravá frustrace. Jedna chyba a jedeš celej boss fight odznova. Žádný checkpointy uprostřed masakru. Buď seš dost dobrej, nebo seš mrtvej. Je to cynický, je to krutý, ale když ten bar konečně klesne na nulu a ty vidíš tu finální animaci, jak se ten hajzl odporoučí do pekla… je to lepší než sex. No, skoro.

VERDIKT: OLOVĚNÁ TEČKA

Takže, jak to dopadlo? Je to brutální jízda, která má svoje mouchy.

Co je super:

• Zbraně jsou silný a je radost s nima střílet (hlavně s tou puškou).
• Skákání ve zpomaleným záběru je neskutečně uspokojující.
• Soundtrack je funky a nutí vás zabíjet do rytmu.

Co mě sere:

• Obtížnost může být občas frustrující až za hranu férovosti.
• Vizuál je po čase mdlej a bez variace.
• Framerate by si zasloužil optimalizaci.
• AI je občas podivná. Někdy vás trefí přes celou mapu skrze milimetrovou škvíru, jindy stojí a čumí do zdi, zatímco jim masakrujete kámoše vedle v místnosti.
• Absence zbraní na blízko.

Celkově? The Hong Kong Massacre je jako panák levný whisky. Pálí to, ráno vám bude blbě, ale v tu chvíli je to přesně to, co potřebujete. Je to 75% zážitek. Těch chybějících 25% je za technický drhnutí a tu vizuální repetitivnost. Ale těch 75%? To je čistá, neředěná radost z toho, dělat z mozků bramborový salát.

Takže, jestli máte koule na to postavit se triádám a ukázat jim, jak vypadá opravdový peklo v Hongkongu, běžte do toho. Jen si pak nezapomeňte umýt ruce. Od krve to jde blbě dolů.