Zeewolf II – Wild Justice

Není to tak dlouho, co se na našich friedly mašinkách objevila hra. Nebyla to hra ledajaká a spoustě lidí se vcelku líbila. Protože se líbila, tak se asi i prodávala a to dává ve většině případů slušnou šanci na pokračování. Zeewolf II je ještě lepší. Fakt.

Věřte tomu nebo ne, ale Zeewolf II je absolutně skvělá hra. Dalo by se i říct, že Zeewolf II je přímo tetra-hyper-unregulated-maximum-boost-turbo-trinitrotolulenmega-super-bomba-cool-nádhera-uáaá pecka, ale proč zrovna já bych měl takhle zbytečně plácat drahocenným místem. Informační hodnota předcházející věty je přitom zhruba na stejné úrovni, ,jako té předpředcházející, zatímco ta předpředcházející je celkem o (počkejte chvilku, už to mám) sto a tři a jedna znaků kratší, tím pádem, kdybych si tu předcházející divnou větu ušetřil, ušetřil bych si spoustu keců, spoustu místa a skoro vůbec nich by nenapsal. Uff, takže znova. Zeewolf lI je opravdu moc dobrá hra. Je to jedna z těch her, u kterých se po několika dnech usilovné pažby (já to slovo od jistý doby nesnáším, ale o lepším výrazu pro stav prapodivné hysterické upjatosti, vyznačující se především skelným pohledem v zsinalých očích a zuřivotápavě se míhajícími okončetinami mydlícími povětšinou do okomputerizovaného příslušenství nevím) probudíte s výrazem vypilovaným do krajně idiotského šklebu v podivně zapáchajícím křesle a hrozně se divíte, čím to, že to je, že se vám po monitoru nic nepohybuje. Když po chvilce objevíte viníka (většinou je to člen rodiny) v ruce svírajícího kabel od trafa, následuje jednoduchá exekuce, zavření zbytků chabě argumentujícího (takový ty nesmysly, jako je spánek, jídlo, škola, smrad atd.) provinilce do skříně, vepsání posledně obdrženého kódu a pokračování v orgastické řežbě. Dohrání takové hry až na samotný konec je většinou provázeno spíše smutným hučením do nápisu The End nežli nadšeným výskáním. V těchto okamžicích přichází smutek a netrpělivé očekávání datadisků, jenž se né a né objevit. Ach jo.

Příběh je zcela prozaický a hrozné originální, což kupodivu vůbec nevadí Jedna ošklivá a moc, moc zlá zločinecká a teroristická státní organizace jménem Ecliptico (vede jí nějakej generál Benway, nebo tak něco) se prostě rozhodla, že bude zlá a ošklivá a zločinecká a teroristická a že ovládne svět. Inu jak řekla, tak učinila a začala okupovat území svých hodných a neteroristických sousedů, ničit a pálit, trhat mouchám nožičky, ohrožovat svět jadernejma zbraněma u přecházet na červenou. Tyhlety zvrhlosti se samozřejmě nelíbili OSN (nebo já nevím, co to se to v budoucnosti stará o blaho světa) a ty najali vaší deratizační firmu. Protože už jste dohře osvědčili v minulém dílu a protože OSN (nebo co to je) dobře platí jste nelenili, vytáhli z garáže svého supernejlepšího vrtulníka a vyrazili do akce. Těš se Ecliptico !!!

První otázka, která se zákonitě zhmotní kdesi ve vatových útrobách té šedé části mozku, co většinou myslí je „Co je novýho ? Není to snad jenom nějakej datadisk?“ a na mě je, abych odpověděl. NE ! Zeewolf II je skutečně dvojka a né jakýsi Zeewolf plus. Kromě nových misí je totiž k dispozici celá řada vylepšení. Takže, konečně už nelítáte jenom nad zalesněnými a zatravněnými kopci kdesi ve středomoří, ale můžete svého ohňometače prohánět i po pouštích Saudské Arábie, věčně zasněžených lokacích Sibiře či v Grónsku, rezavo hnědých nevímkde a ještě někde. Značných změn doznal i celý 3D engine, poprvé použitý už v jedné prehistoriádě Virus (pamatuje tohle ještě vůbec někdo?). Na povrchu je k vidění mnohem víc staveb a nerovností a celý je to dokonce ještě rychlejší, než díl předchozí, prostě paráda. Ale ze všeho nejlepší je, že během hry nebudete ovládat jenom vašeho výkonného, ale přece už jenom okoukaného Zeewolfa, ale pomocí dálkového ovládání (vypadá to jako klasickej Camel, ale má to na zadku dvě anténky) si můžete vyzkoušet i odolnej tank Cougar, bitevní superčlun Barracuda, nákladní vrtulník Pelican nebo smrtící stíhačku ZA-6 Kestrel. Sákriš, teď mi do lebzny padla ajdija, co když někdo Zeewolfa nikhdá nespatřil. No, tož to musím spraviti: Zíwulf je smixanina prastarého Šoplajftra, kéhož som pařil na štyryašedesátke, nóvjejšího Desért Strajka a Epokelipsy. Na toto všecičko přitom zíráte z tehá vektoro-zumajícího pseudo 3D výhledy a čapáte ty chachary, co se do nich vejdá. Přitém mohete užívati teho háky ke tahání nákledů kam chceté, ba ku nošení vešich tenků do boja. Tož, také mohete člověky zblódilé a unesené domů tahati, neb někdy toto nutno jest. Notné je prozraditi, že hra zíwulfová byla všolajako přijmute, patóč grefika jest děuná, avšakhle plejabilita znečná. At žije čeština !

Grafika, jak už jste určitě postřehli z okolních picturů, je taková zvláštní. No, ehm, popravdě řečeno, je pěkně hnusná (samozřejmě, já chápu, že se tvůrci snažily, aby to bylo co nejrychlejší i na A500. Já jim přece nic nevyčítám). Tedy, alespoň takhle staticky, v pohybu je to totiž úplně něco jinýho. Všechny prováděné akce jsou tak krásně plynule plynulý a veškerý pohyb tuk ladně ladný, až se chce člověkovi vznést ze židle, kopnout gravitační zákon mezi nohy a jen se vznášet, levitovat si jako kolibřík, laškovně dovádět se spřáteleným lustrem, radostně vítat úsvit dalšího nádherného dne a zabíjet kolemjdoucí haldami raket. Fascinující je akceptace všemožných odstředivých, gravitačních, silových, pilových, tažných a raketových sil, což se nejlépe pozná na hákoidním transportu nepohyblivých (nebo, právě se nepohybujících) objektů. S deatailama si někdo dal fakt práci, což je v dnešní době menší zázrak. Nejlepší by bylo uvést pár příkladů, ale nemělo by to žádnej smysl. Prostě mi věřte.
Další z faktorů, značnou měrou tvořících to, co činí Zeewolfa II tak skvělým, jak je, jsou mistrně sestavený mise, do kterých vás vždycky uvede vhodně sestavený briefing. Všech 32 misí je totiž přímo zaplaveno spoustou originálních nápadů, který vám nechci vyzrazovat, abych vám nezkazil radost. Snad jenom… Jedna z podmisí, byla zlikvidovat nepřátelskou základnu. Úkol vcelku standardní, ovšem nesměl bych mít v kanónu pouhých 30 nábojů. Jak na to? Dálkáčem se napíchnete na ukradenou nepřátelskou (zelenou) helikoptéru, seberete za tank maskovanou kvark-bombu, a odnesete ji doprostřed základny. Obrannej systém vás samozřejmě nechá na pokoji a tudíž PINK ! Základna je v trapu.
Zvuk je přesně zakovej, jakej má bejt. Exploze, ztišující se oheň, střelba, šplouchání vody, všechno to tvoří vcelku reálnou kulisu zuřivé bitvy. Hudební skladby jsem našel jenom dvě, ale jejich autorem je Allister Brimble, což myslím hovoří za vše.

Celkový hodnocení nemůže bejt jiný, než kladný. Za těch 6731 znaků, co mě dělí od první chválící poznámky se nic nezměnilo, kupte si to.

Tomáš Zajpt